Vladimír Franz: Základním cílem systému je vytvořit mírně nespokojeného spotřebního robota

353

V České republice je znám především jako umělec – skladatel, malíř, příležitostný spisovatel, básník a dramatik, který získal řadu ocenění a obdržel zasloužené uznání za kulturní přínos. Od roku 1991 působí jako pedagog na divadelní fakultě Akademie múzických umění a v poslední době i na filmové fakultě tamtéž; působí také jako poradce ministra kultury. V roce 2012, během prezidentských voleb v České republice, ho poznal celý svět, když přední televizní kanály vysílaly jeho tetovaný obličej, piercing a bílý úsměv na televizních obrazovkách . Ale byl to skutečný Vladimír Franz?

Když jsme ústřední postavě tohoto článku napsali e-mail se žádostí o rozhovor, nemohli jsme si pro hlavní téma tohoto vydání vybrat lepšího partnera. Má rozsáhlé znalosti o umění, historii, filozofii, politice a kreativitě. Spolupracuje také s mladými lidmi, a pokud jde o veřejné mínění, má zajisté svůj vlastní názor. S Vladimírem Franzem jsme se setkali v útulné kavárně v Praze a hned od začátku jsme si byli jisti, že naše volba byla správná.

– Pro začátek řekněte, kdo je Vladimir Franz, co vás zajímá, co děláte?

– Vladimir Franz je hudební skladatel a výtvarník, univerzitní profesor. Kromě jiných oborů v mládí vystudoval právo. Živím se skládáním  vážné hudby, volnou tvorbou t.j. symfonií, operou, kantátami, madrigaly. A také se zabývám užitkovou tvorbou, což znamená kompozice hudby pro film, televizi, český rozhlas. Věci, které dělám, hraje  česká filharmonie, ale také brněnská, ostravská, zlínská, Národní divadlo. A svoje věci jsem slyšel také na Slovensku, Polsku a jinde. Jako výtvarník mám za sebou celou řadu samostatných vystav v Čechách a Evropě, třeba v  Berlíně, New Yorku a tak. Pracoval jsem také na různých veřejných zakázkách.  . To, co dělám, se  snažím zobecňovat, a proto učím na vysoké škole, na akademii umění AMU, zabývám se hudební dramatikou.V podstatě vším, co souvisí s propojeností hudby, akcenebo slova. [Neznámý a1] Kromě toho se zajímám o přírodu,člověka, samozřejmě o různé aktuální události ve společnosti. . To znamená, že nejsem úplně  v nějakém vakuu, tudíž když přišla nabídka před dvěma lety na kandidaturu, šel jsem do toho.

                – To asi stálo hodně nervů nebo to pro vás byl zdroj inspirace?

– Samozřejmě že to je velmi vyčerpávající. A zvlášť, když to bylo něco, co jsme dopředu nepřipravovali, ani do toho nevstoupil nějaký velký kapitál. Nebyla žádná hlavní strategie.. Je celkem obtížné udělat kampaň bez prostředků, nicméně my jsme získali  400 000 hlasů. A to nepočítám podporovatele mimo Českou republiku.  Kdybych sečetl , všechny, kteří mě podpořili v  Mexiku,  Brazílii, Čině,  tak bychměl určitě 50 000 000 podporovatelů. Také díky tomu  jsem byl v loni v Brazílii na mezinárodním summitu, kde jsem se bavil s různými hlavami státu. Bylo to velmi zajímavé setkáni. Tímto se vlastně zodpověděla otázka, jak jsem prezentoval Českou republiku – myslím, že dobře.

– Co si myslíte o veřejném mínění? Jak velký vliv má veřejné mínění na lidi?            

– Já po zkušenosti s předvolební kampaní se těm výsledkům už akorát směju. Je to součástí virtuální reality na přání zákazníka, která je založena na principu shromažďování dvanácti lidí z tisíce.  Tonamená, že když přijdou mezi kováře, tak nemusí vědět že budou zrovna preferovat cukráře. Je to taková společenská hra, ale rozhodně bych nato jako na prvek nespoléhal, spíš naopak.

Z vlastní zkušenosti vím, jak je to komické.  A podobné je to s prací politologů.  Dnes je každý druhý politolog. Takžee dělají, že to je strašná věda, ale v podstatě  půl roku vymýšlejí něco, co normální moudrý člověk vymysli za pár vteřin. Akorát oni bádají a po půl roce se strašně zlobí,  že jim to nevyšlo podle grafu. Měli by se zabývat vlastním životem a nebrat to jenom podle  tabulek, které mají v knížce. Zásadní kruciální problém téhle  euroamerické civilizace je to, že teorie předbíhá praxi .

Samozřejmě máme statistický úřad. Ale já jsem pořád zastáncem toho, že se člověk musí přesvědčit sám. Pořád se toho nevzdávám. Co se týče veřejného mínění či veřejných nálad, setkával jsem se s nimi hodně při mnoha příležitostech. V tomto ohledu byla ta prezidentská kampaň strašně užitečná. Také proto je má důvěra v televizi a noviny  tak na 5-7 % maximálně. Takže jejich informace jsou pro   mě zajímavý střípek do mozaiky , ale musím ho doplnit z různých stran. Člověk si musí vytvořit svůj názor na základě normálního uvažování.

– Můžete uvést nějaký příklad vymývání mozku? Například která událost vás nejvíce pobavila?

Třeba teď jsem zrovna viděl že Čská televize hlásí, že odpůrci ruských separatistů na východě Ukrajiny se sešli na doněckém stadionu a zcela jej zaplnili. K tomu záběr doněckého stadionu Donbass Arena, který je pro 55 000 lidí a tam je 200 lidí.. Čili to vypadá, jako když si plivnete do Stromovky. Já nevím, kam dali rozum, to jsou opravdu tak hloupí?

– A co se týče prezidentské kampaně, využíval  jste sám nebo někdo z vašich konkurentů nějaké manipulace a můžete říct konkrétní přiklad ?

– Ano. Jak říkám, tady se vynořil nějaký pan Fišer a všichni o něm říkali,  jak je úžasný, ale pořád nikdo nevěděl proč. A i on  sám používal takové podpásové věci. A vlastně on byl takovou klasickou karikaturní ukázkou napojenosti slabého politika na ty nejhorší korupčníky a lobbisty. Takže to je zkrátka ukázka, jak by to nemělo vypadat, ale všichni neustále jásali, jaký je nejlepší a úžasný. Naštěstí se pak v celé své kráse objevil naživo, a tak  rychle ztratil. A to celé kolem něho vzniklo na základě davové psychózy.  To samé se dělo s Karlem Schwarzenbergem, kterého až do této doby neustále  nikdo nebral vážně, akorát si z něho dělali legraci a pak náhle do toho nasypali několik milionů a 14 dní média vymývala všem mozky a všichni nad ním najednou jásali a ani nevěděli proč. To je člověk, který vystřídal čtyři  politické strany a je zasloužillým členem  místních „vnitřních skupin”. Vůbec není tím člověkem, kterého nám prezentovala média.

– A teď půjdeme trošku dál od politiky. Asi to budou otázky, které jste slyšel milionkrát. Co si lidi myslí o vašem image a považujete se vy sám za bojovníka za individualitu?

– Tak to nevím, ale já se celý svůj život cítím  jako solitér. Já z toho nedělám živnost nebo nějaký program, prostě je to tak. A co se týče tohohle (tetování), tak to jsem si pořídil  sám pro radost  a nikomu do toho nic není. Ale je zajímavé, že když člověk přijede do nějaké civilizované země, tak to tam nikdo neřeší. V Čechách jsme v tomhle hodně pozadu. Tady to lidé řešili la kladli otázky typu jak já  bych je mohl reprezentovat jako prezident, ale nikdo se nezeptal,  jestli by já jako prezident   byl vůbec ochoten takto předpojaté lidi reprezentovat. . Protože sevětšinou  nejednalo o Brada Pitta ale spíš o někoho, kdo jako by utekl z Formanova filmu Hoří, má panenko.Čili je to asi takhle a každý by si měl nejdříve zamést před vlastním prahem.

                – A co vás teda  k tomu přivedlo?

                – To nevím, ale prostě se mi to líbilo už od malička a možná jsem už v minulém  životě  takový byl.               

                – Kolik vám bylo, když jste si nechal udělat první tetovaní?               

                – Já nevím. Možná osmnáct , ale tenkrát to nešlo tak jednoduše jako teď.

– Máte poměrně rozsáhlý životopis, dlouhý seznam koníčků a specializací. Jak se vám daří to všechno zvládnout?  

– No, díkybohu  to nedělám všechno najednou. Nemůžete dělat jednu věc, druhou i třetí současně. V zimním období, kdy je tma a není důvod někam jít nebo jet, většinou skládám hudbu. V létě, kdy je pěkné počasí, to je přesně naopak – bylo by mi smutno, kdybych musel zůstat doma a psát nějakou hudební studii. V této roční době dávám přednost malování. Takže je to v podstatě padesát na padesát: šest měsíců dělám jednu věc a dalších šest měsíců něco jiného.

Já si myslím, že ani Michelangelo zároveň nevyráběl sochy a nemaloval Sixtinskou Madonnu, ani Leonardo da Vinci nemaloval obraz a nevymýšlel vrtulník. Ale samozřejmě jde dělat několik oborů. Není to nic zvláštního. Je to akorát pojmenování světa jinými systémy, ale je to pořád totéž. To je způsob uvažovaní celého člověka. Takže dělám jedno a pak druhé. A aby člověk všechno nezapomněl, musí se pořád učit.

                – Co máte  v plánu  teď, když je tma a zima, skládáte hudbu?

– V tomhle roce jsem dělal symfonickou báseň Morava pro Orchestr Filharmonie Brno a udělal jsem také oratorium Prezidentská volba, kde jsem reflektoval to,co jsem zažil. Je to formou grotesky.

                – A co děláte pro inspiraci? Cestujete nebo…?

                Myslím si, že pro inspiraci člověk musí být prokysličen a to znamená, že se musíhýbat. Tak já třeba jdu lesem a dlouho jdu.. Také mě napadá hodně věcí, když jedu autem. Třeba když jsou zavřené závory.., To je také dobrý!

– Hodně času trávíte prací s mladými lidmi. Jaký je váš názor na moderní mládež, která reprezentuje nové milénium?

– Já si myslím, že lidi jsou pořád  stejní. Lidi se nemění. Co se mění, to jsou prostředky. V pravěku byla mládež stejná jako je teď, akorát byl klacek na mamuty, a dnes jsou mikrovlnné trouby a počítače. Myslím si, že počítače dnes vnášejí úplně jiný rozměr. Je to nástroj, prostředek, ale nikoliv cíl. V tomhle je to pro mě otázka, protože to mění chápání světa. Různé obory už se neberou jako úsporná sdělení, ale jako informace. Což si myslím, že je špatně, protože potom se samozřejmě zlehčuje hierarchie informace kvůli informaci samotné. Narodila se koťátka, a to že zahynulo 5 mil.. lidí, tak to už je jedno. A to je špatně, protože tak funguje dnešní svět. To znamená, že se vytrácí to, čemu se říká vědomí souvislosti, to znamená že vnitřní kontinuita se rozpíjí do bezvýznamnosti. . Z toho vyplývá, že vše je propojené, nic se neděje náhodou. Člověk může vše vyhledat na internetu a  lidi přestávají myslet. Lidi musejí víc spoléhat sami na sebe než na nějaké prostředky. Když mám auto, tak mně to přece nebrání  v tom, abych chodil pěšky.

– A kdo by měl být základem tohoto řešení, škola, nebo rodiče, nebo univerzita?

– Samozřejmé je to taková psychóza, stav společnosti. Pochopitelně je to věc rodičů. Děti by měly běhat, plavat, lézt po stromech, stavět si bunkry… A namísto toho jsou zavřené ve sklepě a hraji počítačové hry. Ony sice hraji, ale samy pro sebe nedělají nic – je to energie, která je odebíraná, a nikoliv přidávaná. Čili to je první věc. Moderní škola dnes reprezentuje takový divný koncept  školství. Školství je podceněno, takže lidi, kteří tam dělají, nejsou ani pořádně zaplacení, a tak nikdo nechce dělat pořádně. Takže s tím je také docela problém. Neustále se hledají úlevy a taková ta „demokracie“. Dnes jsou takové různé poruchy, alergie… Kdyby to takovým způsobem fungovalo i dříve, tak by sedlák nevyjel na pole, protože by měl takovou spoustu alergií, že by na to pole ani nedojel. Což není pravda, samozřejmě. Čili i tohle je v tom výchovném procesu: kritéria jsou nastavená trochu divným způsobem. Jistá demokracie a humanita musejí být, ale je to obor, ve kterém by se člověkměl něco naučit a začít s tím nakládat ve svůj prospěch. Demokracie je jako orchestr, kde každý člověk nemůže hrát to, co jeho napadne. A naopak třeba v uměni žádná demokracie být nemůže. Taková primární fáze, když je škola hrou a člověk se něco naučí, aleměl by s tím umět nakládat, aby věděl co a jak a proč. Nejvíc,myslím, na člověka působí střední škola, kde člověk objeví spoustu věci, objeví poezii, nové pojmy a nazývání světa. No a vysoká škola – ta  už taková není. Tam už člověk vysedává a baví se s jinými lidí, ale to objevovaní světa, to už tam chybí.

– Co byste řekl mladým lidem kteří  ještě pořád  hledají sebe, nějakou cestu?

– To je opravdu otázka! Dříve se člověk mohl stát dělníkem, rolníkem, intelektuálem. Ale dnes je těch možností opravdu milion. A je milion oborů, o kterých člověk třeba ani neví. Může se třeba jet  potáppě a hledat nějaké amfory, které tam jsou a nikdo o nich neví. A může dělat jiné věci, o kterých ani nevíme. Těch možnosti je moc. A co je důležité, a to je další věc kterou učím ve škole, aby se učili zdokonalovat vnímavost. A není to o lovení silných zážitků, dnes mají všichni takový pocit, že to je o tom. Například někdo se jede  podívat na východ slunce na Tahiti. Ale když si ho nevšimne v Praze v Počernicích, tak je zbytečné jezdit na Tahiti, protože tam si ho také nevšimne. Ale jestli člověk vnímá a všímá si, tak určitě něco musí najit. Moderní realita udělá cokoliv, aby podpořilavýrobu poddajného stroje do matrixu, který nepřemýšlí a kterému se dá vymazat jakákoliv schopnost na něco se soustředit, , a tím je zbavován  samostatného úsudku. Prostě ve všem se spolehne na nějaký návod. A to je chyba.

                – Je to systém, co nás k tomu přivádí? Nebo to jsou nějací lidé, kteří nás chtějí  zblbnout?..

                Ne, to je systém, který je velmi propracovaný a to je ten ideál tohohle systému: vytvořit spokojený, spotřební robotický stroj. Teda mírně nespokojený.

Fotografie: Z archivu Vladimíra Franze

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...