Uprchlíci (u mě) doma

106

Bezmála každý den se v médiích skloňuje takzvaná „uprchlická krize“. Divoké, nekonečné masy lidí, valící se přes hroutící se hranice Evropy, buď usilující o přeplavení Středozemního moře v přecpaných kocábkách na rozpadnutí, nebo po souši po tzv. balkánské cestě rozbitými silničkami a po kolejích, aby nakonec uvízli v přelidněných uprchlických táborech. A divadlo pokračuje nekonečnými debatami o tom, kdo se o ně postará. Politici se handrkují, kdo je ochoten jim pomoci a kdo jakoukoli pomoc odmítá. Kdo ale tito lidé jsou, kam oni sami touží jít, co oni skutečně chtějí?

Když jsem se s Etefuem, devítiletým chlapcem z Etiopie, poprvé setkal, měl on sám poměrně jasno: chtěl by kolo.

Tehdy jsem ještě s dalšími vybíral mezi uprchlíky ty, kteří se zúčastní projektu jménem Uprchlíci u mě doma („Refugees at my home“). Cílem projektu, organizovaného italskou pobočkou organizace Caritas, je integrace uprchlíků po stránce života ve společnosti, práce a bydlení, zejména těch, kteří už nehledají azyl, tzn. získali uprchlické vízum nebo nějakou mezinárodní ochranu. Zatímco média mluví o mezinárodním ohrožení, další a další uprchlíci se v Itálii usídlují. Přestáli dlouhou cestu do Evropy a mají za sebou rok nebo dva roky, kdy čekali v italských přijímacích střediscích na svá víza, která by jim měla zaručovat prakticky stejná práva, jaká mají italští občané. Pro komunitu italských usedlíků ale jako by neexistovali. Italsky skoro neumí, práci nemají a většinou ani nenašli žádné ucházející bydlení.

Etefu za sebou žádnou dlouhou cestu nemá. Tu za něj ušla jeho matka Azmera. Před čtyřmi a půl lety jej nechala u jeho babičky v Etiopii. Nato se vypravila na cestu až do Libye a tam pracovala dva roky, aby sehnala peníze na cestu přes Středozemní moře. Nakonec dorazila do Itálie a půldruhého roku čekala na vízum. Jedině s ním mohla požádat o proceduru scelení rodiny a znovu se se synem setkat – tady v Itálii, kam jej jeho dědeček poslal letadlem. Seznámili jsme se, když Etefu zrovna dorazil a oba měly dočasně na starosti orgány sociální péče, protože pořádné bydlení neměli.

Projekt počítá s dvěma variantami možného ubytování, v obou případech na šest měsíců. Buďto může jít o rodinu hostící uprchlíka přímo u sebe doma, nebo může místní komunita uprchlíky ubytovat v jedné budově, která je k dispozici. I v tomto případě uprchlíky podporuje některá místní „poručnická rodina“. Dosažení silnější pozice a zapojení místních zdrojů jsou hlavní cíle, které projekt sleduje. Proto se všechno odehrává s pomocí dobrovolníků, rodiny žádné peníze od vlády ani od Caritas nedostávají.

Od letošního února je Etefu s mámou ubytovaný v jednom městečku poblíž Benátek v neobývaném domě, patřícím tamní rodině. Z místní fary dostávají peníze, aby vyžili, Etefuovi jsme sehnali doktora a poslali ho do školy a rodiny, které žijí poblíž, pro něj vyšetřily staré oblečení a věci, které bude ve škole potřebovat. Jenže Etefu chtěl kolo… Slovy se nedá popsat, jak se mu rozzářily oči, když za domem na dvoře jedno našel. Byl to veterán, celý rezavý, před šesti lety jej tam nechal bývalý majitel, syn domácího. Jeden člověk se nabídl, že mu kolo pomůže spravit a přetřít. Etefu dostal svoje kolo, ale v té době jsme si v žádném případě nedokázali představit, jak dlouhou a těžkou cestu před sebou má.

Hned první problém, se kterým se střetli, byla řeč, navzdory skutečnosti, že Azmera je jazykově celkem úctyhodně vybavená. Mluvila etiopsky, eritrejsky, trochu arabsky a anglicky, což pochytila v Libyi, a něco málo se v přijímacím středisku pro uprchlíky naučila i italsky. Základům italštiny rozuměla a byla schopná se i domluvit, a když přišlo na každodenní nákupy na trhu nebo cestu s Etefuem do školy, obešla se bez pomoci. S její chatrnou italštinou by pro ni ale byl opravdu velký problém najít slušnou práci. Jak jen to bylo možné, sehnali jsme jí jazykové kurzy italštiny, kam v současnosti chodí dvakrát za týden.

I tak je pro ni ale těžké se něčím udržet v činnosti. Stará se o dům a o Etefua, o nedělích s ním také chodí do etiopského protestantského kostela ve vedlejším městě, takže mají oba možnost strávit den s lidmi ze země, kde jsou doma. Během týdne, kdy má její syn školu do čtyř odpoledne, je ale většinou sama a nemá nic moc co dělat. Tímto si uprchlíci procházejí běžně, zvlášť ti, kteří čekají na vízum. Jsou izolovaní a nemají dokonce ani dovoleno dělat žádnou práci. V takové situaci jsou depresivní stavy otázkou času. Když konečně vízum dostanou, oživit jejich odhodlání vzít život do vlastních rukou je velice náročné. Žijí mezi samými cizinci. Azmeru samozřejmě skvěle motivuje její touha zajistit lepší život Etefuovi, ale prakticky vzato je to znovu místní komunita, kdo ji vybavil prostředky nutnými k tomu, aby mohla pokročit o stupeň dál – zatímco si hledá nějaké zaměstnání, začala pomáhat u místní farnosti, kde trochu uklízí a obsluhuje v kavárně. Možnost být mezi lidmi a cítit se užitečná ji podle všeho nesmírně posiluje.

Etefu zatím začal chodit do školy a okamžitě se svým kolem narazil na skutečně strmý kopec. Byl ve škole jediný, kdo pocházel odjinud, a zpočátku nerozuměl jedinému slovu z toho, co říkali jeho spolužáci a učitelé. Po několika týdnech mi vyučující zavolali, nedokázali se totiž za žádnou cenu dohovořit s Azmerou. Oceňovali Etefuovu snahu naučit se italsky, ale měli vážné výhrady k jeho chování. Často vyrušoval, nedokázal sedět klidně a se spolužáky neměl dobré vztahy; popravdě se s ostatními dětmi ze školy i pral.

Vůbec jsme netušili, co si počít. Je to problém kulturní? Jazykový? Psychologický? Nebo dělají nějakou chybu učitelé a jeho spolužáci v tom, jak s ním jednají? Před několika dny jsme se rozhodli využít „integrační pomoc“, peníze, které italská Caritas uvolnila pro konkrétní s integrací související akce na dobu trvání projektu, abychom najali kulturního mediátora z Etiopie, který by mu ve škole byl oporou.

Bude to pro Etefua dost, aby si našel nějaké kamarády a své místo v novém městě? Najde Azmera nakonec práci? Osamostatní se dřív, než projekt skončí? To zatím nevím (ale v příštím čísle se s vámi o všechny novinky podělím). Vím ale to, že tvoříme silný pozitivní příklad lokální integrace uprchlíků a že jsme pionýry budování odpovědnosti za společenskou inkluzi odspoda, což nám, jak doufáme, nakonec přinese lepší společnost, média i správu.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...