Multikulturalismus versus etnocentrismus: Tolerance vůči národu?

173

Jak to, že vůdci těch stejných světových velmocí nyní stále více a otevřeněji přiznávají neúspěch konceptu multikulturalismu? Víra v rovnost národů a výhody kulturních odlišností byla založena na nevhodném srovnání se salátovou mísou, kde je možné zkombinovat více ingrediencí ve zdraví prospěšný celek. Před několika desítkami let položilo toto neohrabané srovnání spolu s nádhernou ideologií základy pro vládní programy a imigrační politiku, které uchvátily mysl liberálů a demokratů po celém světě. A co se stane teď?

„Multikulturalismus je mrtvý.” Horst Seehofer, ministerský předseda Bavorska, 2010

„Ti, kteří se chtějí stát součástí naší společnosti, by se měli řídit nejen našimi zákony, ale měli by být také schopni mluvit naším jazykem.” Angela Merkelová, německá kancléřka, 2010.

„Příliš jsme se zabývali identitou těch, kteří přišli do naší země, a nevěnovali dostatečnou pozornost identitě přijímající země.” Nicolas Sarkozy, prezident Francie, 2011

„Evropské země musí tolerovat segregovanou společnost, která nesdílí naše hodnoty.” David Cameron, britský premiér, 2011

„Vítáme slušné lidi. Mají právo přijít do naší země a za určitých podmínek získat občanství, najít si práci. Neměli by však měnit charakter, kulturu a hodnoty našeho státu.” Robert Fico, předsedy slovenské vlády, 2015

Abychom pochopili, proč evropští politici oficiálně prohlásili multikulturní společnost za utopickou, je nutné pochopit její základní principy. Tento termín byl zaveden na konci 60. let v Kanadě, když se ukázalo, že metoda kulturní asimilace přistěhovalců téměř úplně selhala. Noví občané odmítli přijmout hodnoty a pravidla chování přijímajícího státu. Na druhé straně multikulturalismus legálně zajišťoval právo každého člověka být jiný, ať už na základě etnického původu či náboženství. Existovalo přesvědčení, že multikulturní společnost bude regulována běžnými sociálními mechanismy, které podporují zásady rovnosti, dobrovolnosti a dodržování právních předpisů, jakož i respekt k ostatním kulturám a názorům. Zdálo se, že legenda o babylonské věži se už nikdy nestane skutečností. Ale i když je multikulturalismus vhodný jako společenský ideál, jako politická koncepce opakuje osud mýtické věže, která se zhroutila na každého bez rozdílu.

Přistěhovalci z Afriky, Středního východu a Asie se bez pochyby stali největším problémem Západu posledního desetiletí. Mají silné kulturní vazby a nejsou ochotni stát se Bürgery v Německu nebo začít nosit červené barety na hlavě ve Francii. V některých případech byly vazby přistěhovalců s vlastí tak silné, že si problémy svých rodných zemí přivezli s sebou do Evropy, například teroristické činy motivované radikální vírou, nespokojeností se sociálním postavením, chudobou a nedostatkem vzdělání. Sociální příspěvky nejsou a nebudou schopné vyřešit problémy v oblasti kultury. Multikulturalismus dal vzniknout velmi liberální podobě odpovědnosti migrantů vůči nové společnosti. V dnešní době to političtí vůdci otevřeně přiznávají, i když tato prohlášení nejsou ještě schopná zastavit zyšující se hrozbu katastrofy.

Poměr přistěhovalců a původního obyvatelstva jednotlivých zemí v roce 2010* v procentech:

Německo – 12 %
Francie 11,1 %
Anglie 11,3 %
Španělsko – 12 %
Itálie – 8,5 %

Zdroj informací: Eurostat

* Uvedené statistické údaje zahrnují pouze přistěhovalce, kteří se narodili mimo hostitelské země.

Spojené státy jsou často považovány za nejlepší příklad multikulturní země. Na rozdíl od Evropy ale státy či regiony USA nepožadují prohlášení o etnické příslušnosti. Myšlenka „amerického snu” vítězí a je nadřazena jakékoliv národnosti. Vzdělávací systém je postaven na základě společného jazyka a historie, mainstream vládne malým kulturám. Multikulturalismus v USA se stal tavícím kotlíkem, kde se všechny komponenty mění v homogenní kulturní seskupení. Jsou evropské země schopné následovat příklad USA a vzdát se svých národních zvláštností pro dobro „evropského snu”? Jak se zdá, tak ne. Sociologové nám připomínají koloniální historii západní Evropy, která stále tvoří její přítomnost i minulost.

Multikulturalismus je očividně vynucená umělá ideologie, která není schopna zcela vyléčit koloniální komplexy v podobě kulturní nadřazenosti Evropy nad ostatními, a touha řídit utváření hodnot jiných národů.

Slavoj Žižek, slovinský kulturní teoretik, napsal: „Multikulturalismus je rasismus… Jeho respektování odlišnosti jiných je pouze verzí prosazování vlastní nadřazenosti.”

Ale může etnocentrismus, zcela opačná ideologie, které se domáhají zastánci národní identity, vyřešit problémy multikulturalismu v Evropě? Není pochyb o tom, že negativní srovnání etnocentrismu s nacionalismem, nebo dokonce rasismem je na místě. Je to extrém vyvolávající strach i u obránců vlastních etnických skupin, kteří jsou znepokojeni možnou ztrátou kulturního původu.

Koncem 70. let publikovali američtí psychologové Marilynn Brewer a Donald Campbell studii, ve které uvádějí tyto ukazatele etnocentrismu: vnímání vlastní kultury a hodnot jako běžných a správných, zvyků jako univerzálních, členů vlastní skupiny jak blízkých spolupracovníků a zástupců jiných kultur jako nedůvěryhodných nebo nepřátele.

Podle vyjádření výzkumných pracovníků může být etnocentrismus flexibilnější, nebo dokonce příhodný, když členové dominantní skupiny uznávají právo jiných etnických skupin na jedinečnost, přestože se stále považují za mnohem lepší a pozitivnější než ostatní. Tento přístup je v té či oné podobě běžný v zemích, které mají zábrany deklarovat se jako stoupenci multikulturalismu.

Existuje takzvaný fenomén zrcadlového odrazu, který objevil americký psycholog Urie Bronfenbrenner v roce 1960 během své návštěvy Sovětského svazu. Překvapilo ho, když během konverzace slyšel přesně stejná slova, která používali jeho kolegové Američané při rozmluvě o Sovětech. Obyčejní lidé obviňovali konkurenční zemi z agrese, vykořisťování lidí a absence důvěry.

Militantní etnocentrismus, což je extrémní stupeň národního narcismu, je spojený s Německem za druhé světové války. Je pochopitelné, že v dnešní době ani jeden z radikálních etnocentrismů nechce skončit stejně.

Pokud se ale obě teorie – multikulturalismus stejně jako etnocentrismus – opakovaně ukazují jako neúčinné, jakou cestou by se tedy země a společnosti měly ubírat? Existuje hrozící nebezpečí, že se situace změní v marnou snahu udržet se na dvou židlích. Sociologové a kulturní odborníci z celého světa hledají odpovědi, zatímco politici shromažďují nepříznivé statistiky týkající se migrace, zaměstnanosti a trestné činnosti na základě etnického nepřátelství. Další možností je vložit naše naděje do oblasti sociální samoregulace, což je jistě další utopie, protože nemůžeme očekávat výrazné zlepšení bez ideologické a ekonomické podpory ze strany státu. Stejně jako před stovkami let čelí každá společnost nelehkému úkolu najít svou vlastní cestu rozvoje. Některé země si vybrali metodu „počkáme a uvidíme”, jiné jsou defenzivní a jiné již bijou na poplach. Nová babylonská věž stále roste…
babylonská věž stále roste…

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...