Lovci pokladů aneb Fenomén blešího trhu

116

Někteří lidé si tento fenomén spojují s nepoužitelnými domácími „krámy“, jiní zase s nejnovějšími módními trendy a koncentrací nespočetných pokladů na jednom malém prostoru. Co jsou to bleší trhy a proč se jejich navštěvování stalo trendovou záležitostí?

Když mi jednou jako malé holce máma oplývající obzvlášť dobrou náladou ukázala dřevěnou truhlici ozdobenou jednoduchým protkávaným ornamentem z mosazi, byla jsem uhranuta. Nejen že mě nechala se pokladu dotknout, ale mohla jsem si některé kusy módních šperků dokonce vyzkoušet. Musím říct, že obsah truhlice nebyl součástí její každodenní garderoby, zato ale byl skladištěm vzpomínek. Ukázalo se, že trojřadý náhrdelník, vyrobený z malých modrých, zelených a oranžových korálků byl dárek od kamarádky z pracovní cesty. Červené klipové náušnice, které způsobovaly nesnesitelnou bolest ušním lalůčkům už po deseti minutách, zdědila po sestřenici. Babička jí nechala miniaturní hodinky na jemném řetízku, jejichž strojek byl už dávno rozbitý. Jak léta plynula, poklady se ztrácely a truhlice se vypařila. Na dlouhou dobu mi sešla z mysli, než se před třemi lety (2012 – poznámka editora) z ničeho nic můj dlouho živený sen stal skutečností a já se vydala na první rande s Paříží. Měla jsem, jako každý dobrý turista, seznam památek vysoce doporučovaných turistickými průvodci. Na seznamu figuroval kromě Eiffelovy věže a Champs Elysees i největší bleší trh v Evropě, praotec všech „blešáků“. Neumím ani popsat intenzivní a hluboký pocit, který jsem zažila, když jsem našla „máminu“ šperkovnici v jednom z nespočetných malých obchůdků. Byla zastrčená mezi starým stříbrným svícnem a kopou obnošených, moly napadených klobouků.

Samozřejmě že jsem šperkovnici ihned koupila navzdory její okázale vysoké ceně, která byla sražena jen díky mému vytrvalému smlouvání. Od tohoto momentu jsem po uši zamilovaná do bleších trhů a jejich navštěvování je povinně zahrnuté v každém programu mé cesty. 

Zrcadlo života a přístupy k němu 

Bleší trh je zvláštní společenský fenomén, který vám umožní ihned se ponořit do ducha města, alespoň zhruba získat představu o filozofii jeho obyvatel a jako bonus najít pár „svých vlastních“ pokladů.  

Koncept blešího trhu se zrodil ve Francii – v pozdním 19. století si Pařížané začali vyměňovat věci z druhé ruky po večerech a nocích v komuně Saint-Ouen. Zboží bylo zamořené blechami a jeho stav a kvalita zaostávaly za očekáváním. Nicméně poptávka byla ohromující, takže úřady, unavené dohadováním se s prospěchářskými šmelináři, rozhodly vyčlenit jim oficiální plochu určenou na obchodování. Tak vznikl bleší trh Clignancourt, ačkoli dnes již neexistuje ani stopa po „ilegalitě“ či po blechách. Trh ztratil svého bezdomoveckého ducha a dnes je umístěný pod střechou trhové haly. Sedm akrů plochy, dvě podlaží s tucty obchodů, z nichž každý má svoji vlastní specializaci. Například šperky, oblečení, kabelky, obuv, knihy, malby, nábytek, příbory, bytové zařízení a mnohé další. Jestli jste se netoulali po trhu Clignancourt, připravili jste se o možnost poznat ducha Paříže. 

S mým subjektivním pohledem na bleší trhy jsem si ani nedovedla představit, že by tento fenomén mohl vyvolat absolutně protichůdné emoce. První člověk, jehož názor mě v tomto ohledu zajímal, byla moje kamarádka Nadia z Vídně. Ihned jsem si vzpomněla na to, s jak velkou dávkou entuziasmu mi popisovala kožené křeslo z druhé ruky, které se stalo posledním novým kouskem její domácnosti. Představte si moje překvapení, když se vyjádřila o vídeňském Naschmart téměř pohrdavě: „Naposledy jsem tam byla už hodně dávno. Pamatuji si, že tam prodávali nějaké koberce, nějaké interiérové věci, všelijaké cetky a tak. Takové věci se mi prostě nelíbí.“ Má druhá kamarádka, která má stejně jako ta první nepopiratelně dobrý vkus, byla méně vyhraněná. „Líbí se mi bleší trhy, protože tam můžete najít něco vzácného za rozumnou cenu. Něco jako starožitnosti. Ale jsem si téměř jistá, že si tam nic nekoupím. Zajímá mě aura takového místa, dotknout se ho, potěšit oko. Tyto kusy zboží však obsahují energii někoho jiného. Jsou lidé, kteří to milují, já však nejsem staromilec, nevidím v těch věcech žádný odraz sebe sama. Mohla bych si něco koupit, a pak by se to jen válelo po domě. Za takových okolností nevidím důvod vůbec si tam něco kupovat.“        

Vzkříšení starožitností 

Poprvé jsem navštívila Kazachstán v květnu 2015. Nehledě na fakt, že se jednalo o služební cestu, zažila jsem řadu pozitivních momentů. Pohostinní partneři nám ukázali město Almaty ve vší jeho slávě. Součástí prohlídky byla návštěva městského muzea, kde právě probíhalo něco jako „bleší“ výstava. Návštěvníci si mohli zakoupit nejen kazašské suvenýry, ale také různé starožitnosti. Moje pozornost se upřela na stojan ověšený nespočetným množstvím náušnic, přívěsků a nádob. Starožitné sklenice, lampy, kalichy (není čas zavolat Aladina?) obklopené jemnými šperky vyvolávali téměř magický dojem. Naléhala jsem na prodavače, aby mi prozradil původ tohoto pokladu. Ukázalo se, že části pocházejí z Tatarstánu a Persie, některé byly místní, jiné zase přivezli z Indie a „zámořských“ krajin. Následujících třicet minut Muhmat (tak znělo prodavačovo jméno) natěšeně vyprávěl, jak on a jeho kolegové navštěvují bohem zapomenuté vesnice, zpovídají místní lidi, hledají vzácné šperky a někdy je kupují za směšné ceny (protože majitelé si nejsou vědomi jejich skutečné hodnoty), někdy v ubohém stavu, jindy jednu náušnici místo dvou. Příležitostně koupí lampu bez stínítka nebo vázu bez ucha. Jak tak poslouchám tento příběh, zapomínám na kolegy a čas. Muhmat vytahuje zpod pultu tlustou knihu a horečně v ní hledá fotku jedné náušnice ležící na stojanu. Zatím mě seznamuje se stručným přehledem hlavních chloub perské kultury a jejími tradicemi, v čemž se sám neustále přerušuje a svůj projev obohacuje různými technickými detaily, jak leštit starožitné kovy, drahokamy a tak dál. Tak jako tak, našli jenom jednu náušnici, nic velkého! Muhmat říkal, že jednou se stalo, že takováto osamocená náušnice čekala pět let na svou druhou do páru, než ji nakonec našli.

Lovci pokladů

Experti stejně jako amatéři přicházejí na bleší trhy ze svých vlastních důvodů „Já nenavštěvuji bleší trhy jenom ze zvědavosti, hledám tady konkrétní věci. Nejvíc mě zajímají staré tištěné produkty, jako třeba pohlednice, obálky, pozvánky a štítky nejlepších značek,“ říká Alesya Karmalinskaya, profesionálka na poli tištěného umění. „Například vlastním etiketu z dětského mýdla od Chloe fashion house, která se datuje do začátku 20. století. Není to jenom kus papíru s popisem složení mýdla; je to malá brožura, ve které je napsán příběh Červené Karkulky ve francouzštině se starodávnými, barevnými ilustracemi. Je to výborný příklad práce marketingových odborníků, která je stále relevantní a od níž je možné se učit.“ 

Nicméně k problémům s hledáním vyvstává otázka, jak rozeznat originální věc od její napodobeniny. Jako na většině trhů, ani na bleším trhu nenajdete bezvýhradně věci vysoké kvality. Prodejci čínského zboží jsou nedílnou součástí moderního „blešáku“ a věci, které nabízejí, nemají nic společné se starožitnostmi, ačkoli vypadají někdy nerozeznatelně.

S ohledem na to, že předměty, které mě zajímají, jsou velmi specifické, umím jednoznačně říct, jedná-li se o originální produkt, nebo nikoliv. Prastaré technologie, kvalita papíru, malé detaily, jako například styl písma, styl grafické úpravy nebo úprava stránek, která byla v tom čase oblíbená, by hned vyšly najevo, protože je téměř nemožné tyto věci zfalšovat,“ vysvětluje Alesya.        

To samé platí pro oblečení. Autorka tohoto článku je zanícená milovnice kabelek a doplňků, takže se rychle naučila, jak rozeznat kopii od originálu: šití, zip, výšivka, nebo naopak její absence, cena, materiál… Je také velmi důležité mít nějaké znalosti dějin módy: kdo byl návrhářem, jak pracoval, jaký byl jeho styl a pole působnosti. Jestliže jste v těchto oblastech kompetentní, žádný šarlatán vám nebude moci podstrčit levnou kopii jako „ten opravdový“ Chanel.               

Evropa šmelinářů

V roce 2013 jsme náhodou navštívili francouzský bleší trh ve městě Bordeaux. Musím uznat, že jsem ještě nikdy předtím nebyla na trhu takového typu, ačkoli je ráda navštěvuji různě po Evropě a mohu je tedy porovnat,“ říká Alesya. „Každý prodavač má zřetelně vymezené teritorium pod markýzou, což vytváří atmosféru útulného krámku a umožňuje prodavačům nejen rozložit zboží náhodně na zemi, ale i najít speciální místo každému produktu, a tím dotvořit jeho osobitý design. Všechno zboží bylo v perfektním stavu.“ 

Trh se otevírá v ranních hodinách, takže kolem jedenácté dopoledne už všichni prodavači prostírají stoly. Opravdu, prostřou ubrus, položí na něj sklenice na víno a porcelánový servis. Není to jenom úžasné, vytváří to pocit divadelní hry, na kterou byste se určitě chtěli jít podívat. 

V Bordeaux je několik bleších trhů. Ten nejoblíbenější se nachází naproti bazilice svatého Michala. Během naší návštěvy jsme se vydali na poněkud jiný, neméně poutavý trh, který se nachází na náměstí Quincones. Trh je obvykle otevřený přes víkendy a během prázdnin od sedmi hodin ráno do dvou odpoledne. Nebuďte si tak jisti, že jedna nebo dvě hodiny zkoumání pokladů vám budou stačit, vyhraďte si víc času. Je určitě možné najít na bleším trhu mistrovské dílo a dohodnout se na rozumné ceně. Podle mého názoru byste neměli utratit na trhu příliš mnoho peněz, pak se vytrácí kouzlo celého procesu. Smlouvání sehrává klíčovou roli.

Feira da Larda (Trh zlodějů) v Lisabonu je trh, který na autorku článku zapůsobil nejčerstvějším dojmem. Obchodování začíná brzy ráno přímo u kostela na náměstí Svaté Kláry, s blížícím se obědem se rozrůstá do všech sousedících ulic. Pro místní to není jenom příležitost, jak se zbavit krámů (dají se tu objevit i prázdné lahve od šampónu nebo jiné nepoužitelné věci), ale také šance popovídat si s přáteli, se kterými se dlouho neviděli. Na tomto místě můžete najít cokoliv – od dubové skříně, kterou není možné zvednout, až po křišťálový servis a starobylé malby. Zvuky Fado, portugalské melancholické a tesknivé melodie, vibrují, podmanivé aroma silné kávy a pekárenských výrobků, které místní lidé pijí a jedí s velkou chutí v každé volné chvíli, se vznáší vzduchem, prodavači a kupující konverzují různými jazyky. Stejně jako všude jinde, i tady je nevyhnutné smlouvání – když se na to nepřipravíte, někdo vám prodá nesmyslný náramek vyrobený současným řemeslníkem za 20 euro. Když však budete neoblomní, časem netknutá stříbrná lžička může být vaše za směšné jedno euro. Je dobré naučit se předem pár portugalských frází, abyste odradili prodavače od nadsazování ceny.

Co se týče atmosféry, Praha za ostatními evropskými městy určitě zaostává, ale jak se dá očekávat, má svoje vlastní poklady. Trh u zastávky metra Kolbenova je největší a nejznámější ze všech. Bývá otevřen přes víkendy od devíti hodin do půl druhé. Trh s oblíbeným názvem Kolbenka má i vlastní webovou stránku, kde můžete najít odpovědi na často kladené otázky, seznam pravidelných prodavačů, fotky a jiné aktuální informace. Tato tržnice funguje od roku 2004. Jejím předchůdcem byla tržnice pod širým nebem na Smíchově, na které Roman Cíleček, zakladatel Kolbenky, mnoho let obchodoval. Říká, že potřeba vlastního blešího trhu v Praze ho přivedla k tomu, aby ukázal svou představu tohoto konceptu. Zprvu tržnice sídlila na jednom z náměstí Prahy 4, posléze zakotvila u stanice metra Kolbenova, odkud pochází i její název. Množství prodavačů závisí na počasí – za hezkého dne se jejich počet může vyšplhat až na šest set. 

O tricích obchodníků z tržnice v Bordeaux si můžete jen nechat zdát, zde najdete jen místa, kde se zboží prodává přímo z kufrů aut pod skromnou markýzou v podomácku vyrobených stáncích. Na základě autorčina pozorování byste však návštěvu tohoto místa měli podniknout, jenom když vyhledáváte levné a běžné zboží, nikoliv opravdu starožitné věci. Nicméně Cíleček si myslí, že Kolbenka se může rovnat jiným evropským tržnicím. Všechny překážky ve vývoji tržnice jsou úředního charakteru. „Největším významným rozdílem je, že my vykonáváme obchodování v pronajatých prostorech. Proto nemůžeme našim obchodníkům nabídnout tak kvalitní vybavení, jaké je považováno za samozřejmé na podobných místech v Evropě. Další rozdíl je, že všude jinde v Evropě jsou takovéto aktivity podporovány, kdežto u nás se místní úřady v každé části města zdráhají zorganizovat bleší trh. Podle starostů, na které jsme se obrátili, orgány nemají zájem vytvářet si práci navíc spojenou s velkou koncentrací lidí a vozidel na ulicích města. Co se týče speciálních konstrukcí, jako jsou třeba pavilony, nemáme povolení je vztyčit, a tak se naši obchodníci musejí spokojit s tím, co mají.“ 

Podmínky koupě a prodeje na Kolbence jsou stejné jako všude jinde. „Každý kupující má možnost smlouvat,“ říká pan Cíleček. „Na jednom místě prodáváme zboží, kvůli kterému byste museli navštívit několik obchodů – od maleb a nábytku, až po auta a různé náhradní díly. V davu kupujících můžete potkat různé druhy lidí, obyčejného dělníka z fabriky, stejně jako právníka nebo soudce. Také místní celebrity příležitostně navštěvují toto místo.“ Podle majitele tržnice, který se rád prochází uličkami milované Kolbenky, si každý kus najde svého kupce – hodinky bez ručiček nebo porouchaná rádio souprava se někomu může zdát jako nepoužitelný krám, pro jiného může znamenat životní koupi. Kdo ví, možná to jeho život změní k lepšímu.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...