23/2/2016 - 12:00 am

Stroj času: Jak nám technika přináší vzpomínky dávno ztracené

Written by

Dozvídám se o sobě víc, než jsem si kdy dokázal představit; víc, než si kdy dokázal představit kdokoli, ať už muž nebo žena. Vzpomínám si na každou nepatrnou drobnost.

Stiskl jsem u své simulace tlačítko „přehrát“ a pak už jen pozoroval, jak ohromeně žasnou všechny ty mladé mysli, které právě na vlastní kůži zakusily sílu informace. A tak jsem tam stál, po své hodinové přednášce pro mladé vysokoškoláky, a předváděl jim svou vizualizaci, vytvořenou v Time Machine pro FourSquare. Tenhle FourSquare, nyní pod názvem Swarm, je sociální síť, v níž můžete ze smartphonu „překontrolovat“ (check-in) jakékoli lokace ohledně nabídky a specialit různých obchodů a restaurací, získávat věrnostní body a prostě jen tak, z čirého narcismu, se předhánět s kamarády v prvenství v tom či onom. Time Machine je plugin pro FourSquare, kterým jsem v zásadě získal přehled o všech svých provedených „kontrolách“ za poslední čtyři roky.

Můj přehled mi říká, že jsem významnou část svých vysokoškolských let strávil na akademické půdě – v učebnách, v knihovně – a na veřejných místech, například po kavárnách. Tento výčet mých životních prostředí prošel změnou, jakmile jsem dosáhl jednadvaceti let (zákonná hranice pro pití alkoholu v mé zemi). FourSquare Time Machine mi sdělil, že jsem většinu času pobýval v prostorách souvisejících se zaměstnáním, v kancelářích a podobně, a dokonce ještě častěji v barech, hospodách a nočních klubech. Nemýlil se – vím jistě, že dobu strávenou po nálevnách odhadl naprosto správně! Celkem mě to dostalo.

S patřičným podílem sbírání informací, statistické analýzy a vizualizace jsem byl brzy schopen vytvářet ze všech těch dat, která po mně „zbyla“, grafy i krabicové a sloupcové diagramy. Převedl jsem do grafu využití své platební karty za období šesti měsíců a zjistil jsem, kolik peněz utratím za jídlo, oblečení a luxusní zboží. Byla to pro mě cenná lekce – měl bych pít méně  a jíst zdravěji, a zcela určitě nemám zapotřebí tolik těch zatracených bot! Tahle sebeanalýza mě začala natolik zajímat, že jsem se rozhodl pořídit si Jawbone, abych zjistil, kolik jsem každý den udělal kroků, jak dobře jsem se vyspal a jak zdravě jsem jedl – bohužel s nevalným výsledkem. Tak takhle jsem dopadl, geek zblázněný do velkoformátové analýzy údajů. Poprvé v životě jsem byl přesvědčený, že je statistika hustá. A to proto, že jsem si uvědomil, že mi pomohla vůbec vzpomenout si. Pomohla mi vyvolat vzpomínky – živé, detailní vzpomínky.

V konvenčním pojetí se kolektivními vzpomínkami rozumí ty, které má nějaká skupina lidí. A v ideálním případě, jak napovídá definice slova „vzpomínka“, jsou předávány sdílením. Já nicméně namítám, že kolektivní vzpomínky, jež si předáváme v dnešních časech, konvenční definici neodpovídají. My vzpomínky sdílíme pomocí našich rozšíření – rozšíření, jimiž jsou smartphony, počítače, platební karty a co já vím, co ještě. Množina společnosti sestává z nás a ze všech údajů, které po sobě zanecháme. V podstatě tvoříme množinu kolektivu my a naše technologie.

Tyto kolektivní vzpomínky mají velmi blízko, ale zároveň také velmi daleko, k jedné z nejstarších forem tvoření paměti a kulturních přenosů, tj. k orální historii. Zaskočilo mě, jak dalekou cestu jsme ušli – od naslouchání historkám mé babičky o životě za jejího mládí a těm několika ze spousty příběhů, které znala, ostrým přechodem k tomu, jak budu vypodobňovat dny svého mládí svým vnoučatům já. Mé historky budou vyplněny útržky z mého blogu, fotkami z mých projektů „každý den jednu selfie“ a podrobnými záznamy mého GPS feedu, vytvářejíce tak obraz každého mého kroku, den po dni, hodinu po hodině, vteřinu po vteřině.

Na kolektivní paměti je fascinující to, že jejím základem je historie. Je tím, co si pamatujeme a kolik si toho pamatujeme. Co kdybychom si ale s využitím technologie mohli nejen pamatovat naprosto vše, ale také vše analyzovat a všemu porozumět způsobem, jaký jsme si nikdy nedokázali ani představit? Dokážeme vyvolat z paměti jen velmi málo, ale zapamatujeme si hodně. Tento fakt se zdá protiřečit tomu, jak je „paměť“ definována, ale v našem moderním světě platí. Vědci používají termín „big data“. Shromáždí rozsáhlý soubor dat a všechny číselné údaje strojově zpracují, aby získali smysluplný výstup. A během tohoto zpracování vznikají příběhy – příběhy, které vypovídají o nás a naší době. A ta se zase jednoho dne stane historií. Historie bude jedinou kolektivní vzpomínkou na vše.

Pro studium určité kultury prostřednictvím analýzy velkých dat používají vědci termín kulturonomika. Za posun ve společenských vědách a humanitních oborech vděčíme pokroku v oblasti datové analýzy a statistiky, která se za ní skrývá. Právě sběr dat, zpracování údajů a z něj odvozené závěry jsou tím, co v současnosti utváří naši kolektivní paměť. Pokud kolektivní paměť skupiny vzniká memorováním a předáváním informací, pak nám technologie nejen pomáhá shromažďovat kolektivní vzpomínky, aby vznikala podrobnější a kvalitnější kolektivní paměť, ale také zvětšuje rozsah úseku historie, který jsme schopni obsáhnout.

Read 825 times Last modified on 24/2/2016 - 8:37 pm
Login to post comments
Top

Friday's Newsletter with the best stories of the week.

Your email address: (required)